Bůh ví proč a jak se mi to podařilo, ale přes všechny nástrahy, které mě na gymplu potkávaly jsem se dostal do posledního, 4. ročníku. Nestěžuju si, děkuji mu za to, ale přišel tím čas, projít poslední středoškolskou zkouškou – maturitou – a posunout se o úroveň výše, kde takové zkoušky budou na denním pořádku. Od počátku roku jsme se rozhodovali, které předměty budou pro koho ty osudové. Já jsem si vybral, dá se říci, velmi dobře 4 předměty – některé, kterých jsem se bál, a pak některé, kterých jsem se bál ještě více. Ale zvládl jsem to a rád bych tímto, snad vtipně laděným příspěvkem, povzbudil další maturanty, kteří přijdou po mě 🙂
Můj „den D“ měl nastat přesně 26. května. Už půl roku dopředu, přesně od chvíle, co jsem podepsal přihlášku k maturitní zkoušce jsem byl nervozní. Neměl jsem tušení, co mě čeká, taky z toho důvodu, že jsem ještě v životě nikdy předtím žádnou maturitu nedělal, pouze jsem viděl pár zoufalců přede mnou. Písemné státní zkoušky z matematiky a češtiny jsem úspěšně absolvoval už na začátku května a ty ústní teprve čekaly. V pondělí 22. května jsme se jako celá třída sešli, abychom vyslechli několik slov našeho starosty a ředitele školy a pohřebním tónem vedený proslov našeho třídního kněze (a budoucího papeže 😉 ) Ríšy, který nás svým výrazem přesvědčil o tom, že jde o zcela jednoduchou zkoušku a nikdo při ní nepřijde o život. Já jsem byl v klidu – vždyť jsem měl ještě skoro 4 dny na přípravu, že…
Tyto poslední dny jsem využil k zejména psychické přípravě a autosugesci – už bych se stejně nic nenaučil, tak jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že už vše umím a zopakoval jsem témata, které bych si chtěl vybrat při zkoušce. Samozřejmě jsem se vyhýbal domácím pracem nebo jakýmkoliv zmínkám o škole a uklidňoval se dostatkem spánku. Zkouška je přece až v pátek!
V pátek to začalo ranním budíkem. Vstával jsem zcela normálně kolem 6. hodiny a po snídani a drobné hygieně jsem se začal soukat do obleku. Potom jsem na nohy narazil společenské černé boty a vyrazil vstříc novým zážitkům. Po shromáždění všech pátečních obětí mohla začít první zkouška. Zkouška z informatiky, která mě měla uklidnit a povzbudit, se vydařila. Vybral jsem si jedno z témat, které jsem si ráno určil – databáze MySQL. Chvíli jsem bojoval se získáním hesla k databázi mého projektu, ale nakonec se to povedlo. I přes některé vážné přežblepty a zapomenutý CapsLock při psaní hesla k PHPMyAdminu jsem nakonec zkoušku udělal a s chutí se postavil výzvě dalších předmětů.
Druhým předmětem, který jsem ten den měl zvládnout, byla angličtina. Mohl jsem se těšit tím, že si konečně trochu popovídám anglicky s někým, kdo není přímo rodilým mluvčím a kdo mě nebude tak moc znervózňovat. Už v čekárně (třída, ve které jsme čekali) jsem si vybral téma – Spojené státy americké – které jsem uměl asi nejlépe. Přišel jsem na řadu a u soudné stolice vytáhl jedno z nabízených čísel. „United States of America,“ řekla mi jedna ze zkoušejících, a já steží potlačoval radostný pokřik. Během zkoušky jsem přidal k obyvatelstvu USA pár set milionů obyvatel, ale jinak jsem byl s dosavadním výsledkem utkání docela spokojen.
Poslední předmět byl český jazyk. Šťastně jsem vybral jednu z 20ti knih, které jsem četl – Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou od Arnošta Lustiga. Nešťastné na tomto výběru bylo, že jsem zrovna tuto knihu příliš neocenil a většinu děje 2. poloviny knihy možná ani nepochopil, takže jsem kombinoval pozůstatky logiky v mé hlavě s nesčetnými pokusy zkoušející vytlouct ze mě nějaký obsah. Úryvek z druhé části jsem naštěstí v hlavě objevil, což mi hodně napovědělo a cítil jsem, že by to nemuselo dopadnout nejhůře.
Při vyhlášení výsledků toho dne, jsem byl mile překvapen, že se všechny známky udržely nízko a já vyvázl s celkovým součtem 7. A když jsem odcházel, s vidinou pořádné oslavy a večerního večírku, cítil jsem, že ze mě spadl aspoň půltunový kámen a že mi Bůh pořádně držel palce! Díky Bohu 🙂
Tím bych chtěl říci všem, které to ještě nepotkalo a teprve to na ně čeká – nebojte se maturity – pokud se aspoň trochu připravíte, bude na vás hodná 🙂